Stabat Mater

Minulou neděli ve zcela zaplněném Vyšebrodském klášterním kostele zaznělo oratorium Stabat Mater od Antonína Dvořáka.

Tento úchvatný text středověké sekvence inspiroval mnoho hudebních skladatelů k vytvoření děl, jež často patří k vrcholům jejich tvorby.Alespoň ty nejvýznamnější : G.P.Palestrina, G.Tartini, A.Scarlati, Pergolesi, Haydn, Rossini, Verdi, z našich pak třeba J.B.Foerster.

  Těžko s určitostí říct, co vedlo Dvořáka ke zhudebnění latinské sekvence. Jisté však je, že dílo bylo dopsáno začátkem listopadu 1877, tedy v době kdy skladatelova rodina prošla velmi těžkým obdobým, kdy během necelých dvou let zemřely Dvořákovi tři děti a skladatelova rodina se náhle ocitla bez dětí. Tehdy vzniklo dílo Stabat Mater.

Jeden ze životopisců A. Dvořáka popisuje vznik díla takto: po pohřbu tříletého Otíka neměl Antonín nikde stání, zmateně chodil po celé Praze, až ho jeho kroky přivedly do pražské katedrály. Ministranti tam právě připravovali obraz Panny Marie Bolestné, k blížícímu se svátku. A  Antonín uviděl tu, která pod křížem oplakávala svého Syna, padl na kolena, ruce křečovitě sepjaty - nesnesitelný žal v něm zdvihá táhlý sten, z něhož se odvinula litanie, tóny lameuta, hudební plankt, ruce se chytají lavice a nahmatávají ležící zpěvník, a na čistý okraj počal zapisovat vnuknuté notové úryvky.(Jiný životopisec píše, že to bylo u sv. Štěpána na Novém Městě/.

Celá skladba je rozdělena do deseti hudebních čísel.Nejrozsáhlejší je hned první část. V ní, tiše vzhůru, v oktávách se klenou tóny fis, od nějž se po chvíli oddělují smyčce. A smyčce chromaticky sestupují zpět,  jakoby se před se námi  pomalu, v sinalém osvětlení objevovala scenérie Golgoty a obraz ukřižovaného. Hudba se rozkročuje do široké harmonie, objevují se motivy plné žalu, smutku, ale občas i prosvítající motiv uklidnění a naděje. A tento motiv naděje se v celém oratoriu opakuje stále častěji. Motivy se neustále prolínají a do toho se ozve sbor. Sbor začíná unisono, nesměle, jakoby šeptem, jakoby se ani neodvážil vyslovit strnulou hrůzu okamžiku a spíše vyslovuje, než zpívá první slova: Stála matka uplakaná, pod křížem, jak bolest sama.... Celá první část pak pokračuje ve více formách, jednu chvíli moduluje do Fdur, aby se pak vrátila do hmoll.

Druhá část- sólový kvartet je přemítavou diskuzí čtyř hlasů odrážející lidský pohled na obraz první části. Třetí číslo je obřadným smutečním pochodem.

Ve čtvrtém čísle kontrastuje prosba basového sóla:" Dej ať patřím Kristu Bohu - den ze dne ať více mohu - hořet láskou být mu blíž." S andělsky křišťálovým ženským sborem : Maria do srdce mého...

Pátě číslo :"On mé viny smýval svými" v plynulém pohybu a jasných harmoniích, je jako slib radostného snášení  utrpení za druhé.

Šesté číslo, které končí slovy:"S tebou chci stát pod křížem"střídá sólový tenor s mužským sborem, je lidově prostým přístupem soucitu venkovských chasníků, kteří tato slova berou vážně.

V následujícím duetu sopránu s tenorem, se překládají a na sebe navazují drobné, ale vznosné oblouky v nekončícím sledu.

Barokní harmonií i orchestrací vykročí i deváté číslo. Zní vznešeně, ve shodě s textem :.....milosť buď mou záchranou.

V poslední tercině se objevuje připomínka prvního čísla, jen v jiné instrumentalizaci, znova se objevuje výjev Golgoty, nyní ale té, která se týká jednoho každého z nás. Převažují zde již motivy naděje a doufání, že :......kéž Bůh přijme duši mou.

Naděje vítězí v závěrečném Amen. Slyšíme zde zpívat celé generace lidstva, je slyšet starou hudbu, barokní mistry, klasicismus i současnost Dvořáka. Ale slyšíme i tehdejší budoucnost, kdy toto Amen předjímá i strohá  Amen Janáčkovská.

Klášterní kostel byl zcela plný, mnoho lidí muselo dvě hodiny stát. Pražský Hlahol společně s orchestrem Art, pod taktovkou Romana Nováka odvedli profesionální výkon, umocněný tím, že zpívali z varhaní kruchty a nikoliv z kněžiště, jak se bohužel stává stále častěji. Dlouho trvající potlesk ovšem patřil v první řadě té, jejíž obraz visí na nenápadném místě chrámu, v pravo před zábradlím kruchty - Panně Marii Bolestné. 

Psáno pro Vyšebrodský zpravodaj, hlavně podle přednášky J. Burghausera, kterou si pamatuji skoro čtvrt století.