Radomír Malý

Katolickému týdeníku, oficiálnímu orgánu Katolické církve v Čechách a na Moravě, nelze upřít péči o náležitou profesionalitu. Dokazuje to mj. fakt, že obsahuje rubriku zvanou „Odpovědny“, kde teologičtí odborníci odpovídají na dotazy čtenářů. To všechno by bylo v pořádku, kdyby…

…kdyby tyto odpovědi souzněly s katolickou naukou. Jenže toto se neděje. Jedním z posledních příkladů je odpověď profesorky Nového zákona pražské KTF dr. Mireji Ryškové v čísle 25 letošního KT na dotaz čtenáře, jenž si nedovede vysvětlit zdánlivý nesoulad mezi zprávou sv. Matouše a sv. Lukáše o událostech po narození Páně. Zatímco Matouš píše o útěku Sv. rodiny do Egypta a o usazení v Nazaretě teprve po návratu z vyhnanství, Lukáš informuje o rituálu obětování Páně v jeruzalémském chrámu 40 dní po narození Spasitele a dodává: „Jakmile vyplnili všechno podle zákona Páně, vrátili se do Galileje, do svého města Nazareta.“ Jak to vlastně bylo? Utíkali do Egypta z Betléma „přes Jeruzalém“? Prof. Ryšková odpovídá následovně: „Svatá rodina neutíkala přes Jeruzalém, protože příběhy, které nabízí Matoušovo a Lukášovo evangelium, pocházejí z různých tradic. Obě na sobě nezávislé tradice, z nichž evangelisté čerpali, dokreslily historické události…legendárními prvky…“

To je ovšem těžce heterodoxní. Papežská biblická komise 26. 6. 1912 vydala věroučně závazný dokument (výroky Papežské biblické komise jsou na úrovni dogmatu, jak stanovil papež sv. Pius X. v motu proprio „Praestantia Scripturae“ r. 1907) o tom, že evangelia obsahují pravdivé události v plném rozsahu, což tedy vylučuje už ze své podstaty jakékoliv „legendární prvky“. To ostatně plně potvrzuje i Druhý vatikánský koncil (dále DVK) v dogmatické konstituci „Dei Verbum“: „Církev pevně trvá na tom, že čtyři evangelia, jejichž historičnost bez váhání potvrzuje, věrně podávají to, co Boží Syn Ježíš v době svého života mezi lidmi pro jejich věčnou spásu skutečně konal a učil…“ (DV 19).

Prof. Ryšková ve snaze hledat v obou evangelních zprávách rozpory za každou cenu se uchyluje dokonce k nepravdivému tvrzení, že „…Podle Matoušova sdělení bydleli Josef s Marií v Betlémě (bydleli tam v domě) a do Nazareta se dostali až z Egypta….Podle Lukášova znění bydleli v Nazaretě a do Betléma přišli z podnětu soupisu a zase se do Nazareta vrátili…“ Matouš ve skutečnosti vůbec neuvádí, kde Josef s Marií bydleli před Ježíšovým narozením, píše jen, že on se narodil v Betlémě (2,1). Kdyby oba bydleli před Kristovým narozením tam, zcela jistě by to Matouš sdělil a neuváděl by potom, že se tam i narodil, neboť to by bylo samozřejmé a logické, pokud by Maria s Josefem neodešli jinam. To, že nesděluje jejich místo bydliště před Kristovým narozením a sděluje až teprve místo narození, svědčí pro závěr, že svatý pár bydlel předtím jinde než v Betlémě. Že bydleli v Betlémě v domě, uvádí Matouš až v souvislosti s návštěvou mudrců z východu. To ovšem vůbec neodporuje Lukášově zprávě o narození v jeslích, neboť je logické, že když po čtyřiceti dnech odešli do Jeruzaléma, který leží jen pár kilometrů od Betléma (těžko lze předpokládat, že po narození vážili s nemluvnětem stokilometrovou cestu do Nazareta, aby po pár dnech zase vážili stejnou štrapáci s novorozenětem k rituálnímu obřadu do Jeruzaléma), tak bydleli po tu dobu v Betlémě a samozřejmě ne už v jeskyni, ale našli si nějaký dům, neboť v jeskynní stáji pro dobytek se nedalo s novorozenětem žít déle než dva nebo tři dny.

Odpověď prof. Ryškové je nejen heterodoxní, ale i povrchní. Čtenáři vlastně vzkazuje: Tím se nezabývejte, to jsou legendy. Správná katolická odpověď by si ovšem vyžadovala říci tazateli, že evangelia nejsou v pravém slova smyslu životopisy Ježíše Krista, ale katecheze o něm jako o Božím Synu a Vykupiteli. Každý evangelista byl katechetou a musel svou katechezi přizpůsobit chápání a potřebám skupiny, jíž byla určena. Proto vybíral ze života Kristova, známého z ústní tradice na základě svědectví očitých svědků (mezi něž sami evangelisté Matouš a Jan patřili), ty pravdivé události, které byly nápomocné jeho katechetické koncepci – a o těch, které byly vůči ní irelevantní, se prostě nezmiňoval. Cílové skupiny, jimž byla evangelia určena, byly ovšem u každého evangelisty jiné, proto byl jiný i výběr událostí z Pánova života. Matouš psal své evangelium pro křesťany (nebo katechumeny) ze židovství – a proto nemohl neuvést útěk Sv. rodiny do Egypta, neboť Egypt, kde žil izraelský národ v otroctví, z něhož jej Bůh vysvobodil, byl v povědomí Izraelitů hluboce zafixován, analogie k pobytu Spasitele v Egyptě mohla tudíž Matoušovu evangelizačnímu záměru maximálně prospět. Lukáš psal naopak pro křesťany z pohanství, jimž byly tyto vazby na dějiny izraelského národa málo srozumitelné, proto se o pobytu Sv. rodiny v Egyptě nezmiňuje, nemá k tomu vzhledem ke své katechetické koncepci důvod. Tak to zní přirozeně a logicky – a není třeba hledat tady uměle a křečovitě jakési „legendární prvky“.

Zarážející je ale ještě něco jiného. Zatímco tyto teze, které jsou v diametrálním rozporu s katolickou dogmatikou a jež hlásá prof. Ryšková, se mohou vyučovat na katolické fakultě a publikovat v Katolickém týdeníku s církevním schválením, tak kritika nauky DVK o náboženské svobodě a vysoké hodnotě nekřesťanských náboženství je naopak nepřípustná a na úrovni málem „nejtěžší hereze“, jak dává najevo nový prefekt Kongregace pro nauku víry mons. Mueller. Nota bene – jak jsem výše uvedl – věty prof. Ryškové jsou v rozporu i se samotným DVK, s jeho dogmatickou konstitucí DV. Nesvědčí to o tom, že neomodernisté, kteří žel ve značné části ovládají Katolickou církev, když považují DVK za málem „superdogma“ (kritický výrok samotného kardinála Ratzingera v proslovu k chilským biskupům r. 1988), chápou jako jeho „superzávazné“ dokumenty pouze „Dignitatis humanae“ a „Nostra aetate“, z nichž první postuluje laický, nenáboženský stát, a druhý pěje chválu na nekřesťanské konfese, zatímco ty dokumenty téhož DVK, které věrně předávají katolickou nauku á la DV, považují za nezávazné, jež možno negovat? Ohánějí-li se závazností DVK, tak z toho všeho je zřejmé, že mají na mysli pouze věroučně nezávazné deklarace, jejichž teze odporují věroučně závazným výrokům magisteria v minulosti, nikoli ty dokumenty DVK, které naopak jistou věroučnou závaznost mají, protože jsou v kontinuitě s Tradicí.

Potom ovšem musím konstatovat z toho všeho velice smutný závěr: Do takové církve, která toleruje názor, že evangelia obsahují „legendární prvky“, ale současně netoleruje kritiku věroučně nezávazné nauky podřadných dokumentů DVK o laickém státě a údajně vysoké hodnotě nekřesťanských náboženství, jsem nebyl pokřtěn, v takové církvi jsem nebyl u prvního sv. přijímání, ani u biřmování. V jaké církvi se tedy vlastně nacházím? Ještě štěstí, že nejsem sám, kdo v rámci současné Katolické církve tyto názory zastává.

 6 121