Dostojevskij, Petrohrad, Semjonovské náměstí 22.12.1849

Z nočního spaní ho vyburcovali.

Zařinčí šavle povely ječí

po kaseamatách, zpovzdálečí

přízraky hrozivé, stíny se valí.

Smýknou jím na chodbu, do tajemna

temná je, dlouhá a temná.

Zaskřípe závora, zaduní brána.

Pak vdechne nebe, sních mrazivý prach,

už kára tu čeká, hrob na kolečkách, 

tam celá tlupa je překotně cpána.

 

            Vedle něj, zakuto v železném kruhu,

             mlčky a s tváří bledší než mráz

            všech devět druhů.

            Ani hlas,

            vždyť každý ví,

            kam s nimi kára ujíždí,

            že jejich život tam pod nohama

            je vpleten do špic kol jak sláma.

 

Vtom stát !

Ztich rachot káry, skřípl čep vrat :

a zející vrzající mříží

v mdlém šeření

šerý cár světa na ně shlíží.

Shluk stavení

s prašivě zvlhlými střechami,

tu rámuje dvůr plný sněhu a tmy.

Tká závoj mlha šedivá

přes popravní plac,

jen na zlatých věžích se zachvívá

mrazivě krvavý přísvit ranní.

¨Mlčky tu stojí, jak při obřadu,

když lajtnam čte ortel bez smilování :

smrt prachem a olovem za velezradu,

smrt!

To slovo třeskne jak kamení

vzamrzlé zrcadlo mlčení.

Jen puk !

Jako když někdo vedví  lupne.

Pak zvuk.

Hrobově zapadne v bezhlasém pádu

v ledové ticho neprostupné.

 

       Jako ve snách

       on vnímá všechno, co se s ním děje,

       a ví jen, že teď zemřít má.

       Nějaká ruka bezcitná

       mu navléká popravčí košili.

       Na druhy naposled popatří,

       pak horečně, vřele,

       políbí na kříž Spasitele,

       jejž důstojně, důtklivě podal mu pop.

       Pak vážou

       všech deset, vždy tři a tři

       provazy ke kůlům nad příkop. 

 

Tam už kozák s bílou páskou běží

oči mu před puškou zavázat.

Tu zrak - a on ví, že je to naposled ! -

před svým velikým oslepnutím

dychtivě hltá ten maličký svět,

co pod nebem předjitřním před ním leží.

Tamten v úsvit planoucí chrám :

jak k blažené poslední večeři Páně

žhnou jeho báně,

plné svatého jitřního jasu.

I lapá je, náhlým štěstím jat,

jak sám život Boží na konci časů.......

 

       V tom přes oči noc mu ovážou.

       Pod ní však

       se rozletí krev jak barevný pták.

       Proud mihovatý

        mu z krve plaví

       prožitý život,

       i cítí,

       jak ve chvíli , smrti zasvěcené,

       se jeho duší překotně žene

       a promývá propadlé minulé žití.

       Vše v něm je přízračně bdělý tanec,

       kde obraz obrazem nedá se zmásti,

       tvář dětství, bledá, ostíněná,

       otec a matka, bratr, žena,

       tři drobty přátelství, dvě číšky slasti,

       jeden sen slávy a hanby ranec.

 

A v nutkavých obrazech žilami pádí

ohnivý příval, ztracené mládí.

Tak znovu jím proteče života vření

až po tu chvíli,

co ke kůlu ho přišpendlili.

To rozpomnění

stín a sten

zas vydá duši temnostem.

       

        A slyš,

        teď kroky a kdosi se blíží k němu,

        blíž a blíž

        a nyní ho rukou za srdce chyt,

        že slábne...a slábne.... až přestane bít--

        Jen okamžik--

        a bude po všem. Kozácký šik

        tam vpředu se sevře spořádaně.....

        zasvitne řemení.... tlesknou dlaně.....

        svět zvukem bubnů se vedví rozstřík.

        Tou vteřinou stárne se o tisíc let.

 

V tom pokřik :

Zpět !!

Papíru šustot, hlas důstojníka

ostře vniká

do ticha, které hledá tvar

a doléhá v uši :

Sám car,

jenž provždy dobrotivý jest,

rozsudek ruší

a změnit jej ráčí v mírnější trest.

 

       Ta řeč je cizí :

       duch nechápe ještě, co znamená, 

       ale krev

       už zase mu v žilách červená,

       stoupá a počíná svůj tichý zpěv.

       A smrt

       mu ze ztuhlých kloubů pomalu mizí

       a oči, dosud zatemělé, cítí,

       jak světlo z věčna jim na pozdrav svítí.

 

Sotvaže

profus mu provazy rozváže

pár rukou mu sloupne z horečných spánků

tu bílou blanku

jak rozpraskanou březovou kůru,

oči se z hrobu hrabou vzhůru,

mžouravě, chabě a beze spěchu

v ten vlastně odřeknutý svět

tápají zpět.

 

      Prohlédne,

      a vidí touž zlatou kostelní střechu,

      ten přílivem svítání zbrocený květ,

      jenž mysticky žhne.

 

Uzrálé růže, ranní nach,

se kolem ní vinou jak v modlitbách

a třpytivý hrot

míří svou na kříž přibitou dlaní,

jak svatý meč, tam nad svítání,

do radostně rudnoucích vzdušných vod.

A vysoko nad kostel se klene

svatyně Boží, jitřní chrám.

A tam

vrhá své vlny prozářené

do zvučících nebes veletok jasu.

 

       A mlhy se dmou,

       jak dýmy stoupají z úkrytů,

       tíženy veškerou pozemskou tmou,

       k božskému jitřnímu blankytu

       a hluboké znění se vzdouvá zdola,

       jako když volá

       v jediném chóru tisíc hlasů.

       Tu poprvé slyší a srdcem zvídá,

       jak všechna pozemská žalost a bída

       k nadzemí řve

       to hořké a horoucí soužení své.

       Slyší, jak křičí slabí a malí,

       ženy, jež darmo se darovaly,

       děvky, co posměchem k sobě se sytí,

       temný hněv těch, co vždycky jsou biti,

       pláč samot, kam úsměv nedoletí,

       a slyší žalostné vzlyky dětí,

       křiklavou bezmoc všech svedených,

       všechny je slyší, a každého z nich,

       ty bezprávné, zdeptané, ponížené,

       ty nevěnčené

       mučedníky všech ulic, všech dní,

       slyší ty hlasy, slyší jak zní

       v jediné přemocné melodii,

       jež v nebes dokořán se hrouží.

       I poznává,

       že k Bohu se stoupá jen utrpením,

       zatímco druzí se u země plouží,

       drženi štěstím olověným.

       Zato bezbřehá světelná záplava

       na nedohled

       se line z těch kůrů

       pozemských běd,

       ty všechny, ty všechny, jak teď ví,

       Bůh povznese vzhůru,

       nebe je píseň milosrdenství !

       Nesoudí bídné

       Bůh milostiplný,

       bez konce vlídně

       světlo se jeho síněmi vlní.

       Apokalyptických jezdců není,

       zesládne hoře a zhořknou slasti

       tomu, kdo ve smrti prožil své žití.

       A už se řítí

       ohnivý anděl z nebe k němu

       a v jasnozření

       šíp svaté, z bolesti zrozené lásky

       v trnoucí srdce vstřeluje mu.

       Tu on

       jak podťat poklekne prudce 

       a procítí naráz všechen svět

       v pravdě a v jeho bezmezné muce.

       Chví se jako strom,

       a u úst má pěnu, tvář staženou křečí,

       že podobu nelze v ní rozeznat,

       jak popravčí šat,

       zmáčený pláčem, za něho svědčí,

       jak od chvíle, co smrti chlad

       srdce se dotkl trpkým rtem,

       sladce se objal s životem.

       A jeho duše po ranách prahne,

       když pochopí s jásavým vzlyknutím,

       že v oné jediné vteřině slavné

       byl na chvilku Tím,

       jenž před časem stanul pod křížem svým,

       a že, jako On,

       co sžehnut byl smrtelným políbením,

       pro bolest život musí mít rád.

 

Vojáci od kůlu drsně ho vedou.

Šedou,

jak zhaslou má tvář, sám nemůže vstát.

Beze slov

do vozu zpátky strčí ho pak.

Jeho zrak

je cizí, kamsi do nitra hledí.

A na rty v křeči mu vtiská svůj bledý,

svůj zsinalý úsměv Karazamov.

       

   

 

   STEFAN ZWEIG

přebásnil, myslím že Václav Renč