Uplakaná vietnamka na mši svaté

Poslední dobou je vídám ráno na mši, oba jsou vietnamci, ona má stále v očích slzy. Podle auta poznávám, že jsou z Rakouska. Pozdravíme se. Dozvídám se o jejich kříži. Mají tři syny, od dětství chodící v malém Muhlviertském městečku do kostela a na náboženství. Jeden z nich byl dokonce ve farnosti  vedoucím ministrantů. Ale teď už ne, už nechodí do kostela, všichni tři jezdí do mešity v Linci. Uplakané vietnamce, své mamince říkají, že našli pravého boha, pravou bohoslužbu. Poukazují na mělkost Bohoslužeb ve farnosti, prý stále jen společenství, žádný /b/Bůh, málo klanění, vše je soustředěno na člověka, oslava člověka.

 Vídávám je ráno na mši svaté zvané Tridentská, neví kdy mají stát, kdy sedět, nerozumí ničemu a tak stále klečí. Klečí a klaní se Bohu, který při mši svaté přichází a obětuje se, aby byl s námi, Emanuel, Trojjediný Bůh. Ke svatému přijímání jdou o dost dřív, protože neví kdy, a tak klečí u mřížky a v kleče čekají. 

"Kdyby naši synové zažili takovou mši svatou, nešli by mezi muslimy." říkají.