Hlášení o dvou "náhodách"

Napřed je třeba napsat, že už je toho dost. Je dost podivuhodných "náhod" v mém životě. Je jich dost, abych konečně alespoň o některých podal hlášení. A začnu tou poslední. 

 Začnu tím, že jak jsem psal nedávno, mé děti začaly po mě dělat a vést křesťanské tábory. Po letošním táboře přišla ovšem jedna nedobrá zpráva, a to ta, že tábořiště v šumavských lesích už pravděpodobně příště nebude možno využít. Je třeba hledat jiné. To jsme se dozvěděli minulou sobotu. Tři dny po té sobotě, tedy toto pondělí jsem byl ráno na mši a přede mnou sedělo několik skautů, tak asi dvanáctiletých. Říkám si, že to je pěkné, že takhle brzo ráno, v půl sedmé, přijdou skautíci na mši, a hele, říkám si dál, oni asi znají latinskou mši, umí odpovídat a dokonce rozumí, vždyť při slovech "adoramus te" se opravdu ukloní, no to je hezké, povzbudivé......Po mši skauti zůstali v kostele, se modlit. Já ne, já šel domů a myslel na jiné věci. Včera jsem jel kolem Lipenské přehrady, po  straně jezera, kde stále ještě jsou lesy a louky bez turistů a vzpomněl jsem si na jednu loučku, kde jsem kdysi na rodinném puťáku přespávali a která by se na takový dětský tábor výborně hodila. Jenomže to není jen tak, vybrat louku pro tábor, je třeba zjistit čí je to pozemek, jestli se dá pronajmout, jestli je tam pitná voda, jestli není louka podmáčená, jestli se tam dá postavit nějaká polní kuchyně, kdo louku poseká, jednat s hajným a mnoho dalších věcí řešit. A tak jsem jel kolem toho jezera a mé myšlenky se ubíral směrem, že se na tu louku ani nepojedu podívat, vždyť by se muselo tolik věcí řešit a kdo ví, jak to tam dnes vůbec vypadá, to jsem si říkal, když se před mým autem objevila polní cesta-odbočka k oné loučce a já měl vteřinu na rozhodnutí. Rozhoduji se, brzdím, jen tak tak trefuji naject na polní odbočku a jedu na louku. Tam mě ovšem čeká překvapení, stojí tam totiž stany, postavené na jakýchsi neobvyklích podsadách, spíš jen kůlech, hezké stavby, zajímavé, bez použití hřebíků, vše je jen svázáno provazy. Jde ke mně vedoucí, slovo dá slovo, zve mě na čaj, ukazuje mi tábor, vidím velký kříž, ptám se na ten kříž, říká že jsou katolíci, zjišťuji, že máme společné známé. Říká, že jedna jejich družina byla v pondělí  u nás ráno na mši.  A pak  říká, že kdybychom chtěli, mohli bychom si příští rok toto místo půjčit. Je jen jediný problém, je třeba jednat s jistým člověkem, a s ním to prý není tak jednoduché. Ptám se na jméno toho člověka a když se ho dovídám, už se musím smát, je to můj dobrý známý.

 Ti skauti, co byli v pondělí na mši u nás, měli za úkol jít někam 20km, přespat tam, kam dojdou a vrátit se. A protože jeden z nich chodí na tridentské mše, přesvědčil svou družinu, aby šli právě k nám, kde se tradiční mše svatá slouží. Pamatovali si mě, takže mi chtěli sami vyjít co nejvíce vstříc.

 A tak podávám hlášení o tom, jak se během několika dní sešly dvě "náhody", abych dřív, než jen pomyslím, co by se mělo, už to bylo.