Tábor, diskuze na Signálech a hrobníkova lopata

Víc jak čtvrt století jsem dělal tábory pro děti. V osmdesátých letech minulého století skautské, skrývající se pod hlavičkou TOM /turistický oddíl mládeže/. A potom, po pádu komunismu a po odstěhování na Šumavu - tábory pro farnost. Před osmi lety jsem s organizací a vedením  přestal a říkal si, že konečně budu mít dovolenou pro sebe a svou rodinu. Jenomže před pár lety se mé starší děti rozhodly, že budou tábory dělat ony a že se budou více soustředit na to, aby to byly tábory opravdu křesťanské. A tak jsem chtě nechtě do toho spadl znova, zkrátka mi to nedalo a i když jsem byl jen něco mezi školníkem a poradcem, začlo to znovu, od jara přípravy a pak v létě dovolená. Ale letos snad už opravdu končím. A to proto, že mě není zapotřebí. Takhle jsem na to přišel: Tento čtvrtek mě začala pobolívat noha, nevěnoval jsem tomu pozornost, neboť jsem se domníval, že mám nohu jen unavenou z třídenní pouti ,která tomu předcházela, jenomže bolest se zvětšovala a já začal chápat, že to není jen natažené svalstvo, ale nějaký problém, do toho ovšem u nás byl předtáborový zmatek, neb v sobotu tábor začíná, všude nějaké rozstříhané papírky, nástěnky, míče, kánoe, nákupy.....A já už nebyl schopen ani vstát z postele pro bolest.Řekl jsem si, že počkám až odjedou a půjdu k doktorovi. V noci ze čtvrtka na pátek jsem se v noci vzbudil a začal se modlit k svému andělu, něco mě nutilo se modlit a prosit o ochranu.  Ráno jsem byl rozhodnut jet hned na vyšetření do nemocnice vzdálené 30 km, ovšem mezi tím se rozproudila na zdejším serveru Signály diskuze, do které jsem se neopatrně dostal ,a tak jsem seděl u počítače a manželku, která na mě mluvila, že odjíždí do Krumlova nakupovat a že mě vezme do nemocnice jsem slyšel na půl ucha a když mluvila stále a tak, že se to nedalo přeslechnout, odbyl jsem ji vzteklými slovy, ať jede sama, že já nikam v žádným případě nejedu, ať si jede sama. Ona ví, že když to řeknu, tak se mnou už nic nehne -bohužel- bohužel pro mě. Dveře se za ní zavřely a já ještě zaslechl, že za hodinu taky jede autobus, kdybych si to jako rozmyslel. Jenomže já už zase seděl u počítače. Bolest se ovšem stupňovala a já najednou pocítil, možná slyšel hlas jak říká :"Ten autobus musíš stihnout, musíš stihnout ten autobus" "Jenomže", jsem si řekl:" Autobus jede za dvacet minut, musel bych si aspoň ty nohy ještě umýt a než tam dojdu, tak mi stejně ujede." To už jsem neseděl u počítače ale nervózně chodil po pokoji a mluvil sám se sebou. Nebo né sám se sebou? "Ten autobus stihni za každou cenu" jsem slyšel. Zvedám telefon a ptám se manželky ,kde jsou peníze, že nemám ani padesát korun na ten autobus, při tom koukám na hodiny, za deset minut autobus jede, což je rychlou chůzí akorát. Beru peníze z táborových a po jedné noze skáču na autobus. Stihl jsem to. Autobus ovšem nejede k nemocnici, ale na druhou stranu Českého Krumlova ,a tak se belhám přes město.

 "Máte trombozu v levém lýtku", slyším z úst doktorky po všech vyšetřeních"už ani krok sedněte si na vozík" Vzhledem k tomu, že před pár lety jsem embolii už měl a na JiPce jsem bojoval o život vím, co to je.

A tak poprvé mé děti povedou tábor samy, zodpovědná Anička se svým skvělým novomanželem, František se zálesáckým uměním a Veronika se svou bezprostředností a uměním improvisovat.

 Účastníkům oné diskuze se ještě jednou omlouvám, ale jsem přesvědčen, že stejně byli rádi, že jsem skončil.

 Anděle Boží strážce můj, děkuji ti,že jsi ochránce můj, kéž na tvá vnuknutí víc pozor dám - a s tebou se už nehádám-. Po smrti pak v nebi věčně, chci chválit Boha a to ustavičně.