Jak jsem se rozhodl, že se ožením.

Tudle jsme to s manželkou vyprávěli dětem a tak i sem to napíšu.

  V době, kdy jsem byl ve věku většiny dnešních signálníků a v naší zemi  se schylovalo k pádu komunismu jsem  byl jednoho dne předvolán k podání vysvětlení do Konviktské ulice, do služebny státní komunistické policie. Tušil jsem proč, chodil jsem totiž na různé nepovolené demonstrace a vícekrát mě policisté /tenkrát si říkali Veřejná bezpečnost/ kontrolovali, a po jejich hlášení na kádrové oddělení mého pracoviště, jsem v práci byl předvoláván a upozorňován, že příště už mě bránit nebudou.

 Tentokrát tedy bylo to příště a já se ocitl sedě na malé stoličce před dvěma estébáky. Nebylo to příjemné, ale napíšu jen to, že mě měli na lopatkách, věděli o mně všechno a to i o mém velmi neslavném období života, před obrácením, kdy jsem se ocitl na pokraji zkázy, kdy jsem byl namočen v odporných věcech mezi  největší spodinou.

Tehdy bylo těch pár strašných let díky Pánu Bohu  už za mnou, ale estébáci mi jasně řekli, že se o mne všichni moji přátelé dozví jakou mám minulost. Nepamatuji si už, jak jsme nakonec dospěli k tomu, že když jim podepíšu, že až do Prahy přijede francouzský prezident Mitterand a setká se s kardinálem Tomáškem, že prostě nepůjdu před arcibiskupský palác na nepovolenou demonstraci. Bylo mi 22 let a byl jsem tak vyjukaný a chtěl jsem už pryč, že aniž jsem si to přečet, tak jsem to podepsal.

 Venku mi trochu otrnulo a já jsem začal přemýšlet, co jsem to vlastně podepsal. Byl rok 1988 a netušil jsem, že za dva roky, po pádu komunismu, bude spousta afér, v kterých vyjde najevo, že někdo podepsal spolupráci se Státní bezpečností, aniž o tom věděl. No, nic takového to nebylo, to jsem si s třesoucíma rukama ověřil, když pak byly svazky spolupracovníků zveřejněny, ale přesto je mi dodnes záhadou, proč to ode mě chtěli - podepsat, že nepůjdu na Hradčanské náměstí až tam bude Mitterand. Těžko říct.

 Prezident Mitterand se s kardinálem Tomáškem setkal 8.prosince. Pamatuji si to, protože jsem měl záminku přes to Hradčanské náměstí jít do katedrály na mši, byl Mariánský svátek.

 Jednoho z těch estébáků jsem potom potkal také na mši v Týnském chrámě jak čumí na lidi u sv. přijímání, a muselo mi dost otrnout, neboť jsem mě chuť mu v tlačenici u vchodu na záda přilípnout papír s nápisem "Jsem estébák". Neměl jsem ale tužku.

 Konečně se dostávám k tomu, jak jsem se rozhodl, že se ožením, souvislost s předchozím vyprávěním hned pochopíte.

Za půl roku po těchto událostech, se konala pouť do Českých Budějovic a také do Prachatic ke svatému Janu Nepomukovi Neumannovi. Já jsem tenkrát měl takovou kapelu hrající moderní křesťanské písničky a na tuto pouť jsme všichni jeli. Jela tam i holka s kterou jsem chodil, ovšem nebral jsem ten vztah příliš vážně. A jela tam také jedna mladá sedmnáctiletá dívka, která s naší kapelou začala zpívat. 

 Pouť trvala dva dny, komunistický režim se velmi snažil jí překazit, ale už na to neměl sílu, a tak alespoň  znepříjemňoval poutníkům život - vlaky měly výluky, auta objížďky, poutníci byly stále kontrolováni uniformovanými policisty, nad hlavami nám lítal vrtulník. 

 Druhý den pouti se čekalo na mši s americkým arcibiskupem a naše kapela začala na Prachatickém náměstí hrát a zpívat ty kytarové písničky,  brzy bylo náměstí plné lidí, kteří zpívali s námi a protože jsme samozřejmě nebyli nijak ozvučeni, lidé na nás volali, ať si vylezem na kašnu, tak jsme tam vylezli a hráli a já se rozhlížel a měl krásný pocit, když jsem viděl to narvané náměstí z plna hrdla zpívajících poutníků. Pak jsem se podíval do podloubí domů a nádherný pocit byl pryč. Stála tam v přítmí podloubí skupinka  chlapíků, nezpívajících, za to vše sledujících, mezi nimi minimálně dva s videokamerou. Na první pohled byli jasní. Estébáci. A jak jsem se tam na ně koukal, najednou jsem ho viděl, byl mezi nimi, můj známý estébák, ten který mi u výslechu vyhrožoval, že mě zničí, že se všichni dozví o mé minulosti, že už o mě nikdo ani neopře kolo, jestli mě ještě někdy potká na nějaké akci. Já stál na kašně a on se na mě díval  jak ďábel,  ten pohled nikdy nezapomenu, v očích nenávist a zároveň úšklebek, díval se na mě a pokyvoval hlavou, ruce založené na prsou. Pak strčil do vedle stojícího kameramana a ukázal mu prstem na mě a kamera se ke mně stočila. 

 A já dostal strašný strach, nikdy v životě jsem už takový strach  neměl, poznal jsem, co to je když se třesou kolena. Doslova.To všechno jen z toho pohledu. A přitom jsem zatoužil, strašně zatoužil, mít u sebe nějakého blízkého blízkého. Ale víc než blízkého, uplně nejbližšího, blízkého ,jak to jen jde. Rozhlédl jsem se po svých známých, holka, s kterou jsem nevážně chodil, někde na druhé straně náměstí laškovala s bohoslovcem, bylo mi z ní najednou špatně. A pak jsem si uvědomil, že vedle mě stojí ta sedmnáctiletá dívka, Markéta. A jakoby nestála vedle mě, ale se mnou.---Už dřív se mi líbila, ovšem netroufal jsem si na ni myslet, teď jsem ale poznal, že je to ona, že jestli se ožením, tak s ní a nebo s nikým.

Slezli jsme z kašny, v davu jsme se všichni ztratili, jen si pamatuji, že jeden z těch estébáků, šel za jakýmisi studentkami, které jsem neznal, ale byly s námi na té kašně, a říkal jim, že krásně zpívaly, ať mu dají adresu, že jim pošle balíček. Nevaroval jsem je, dav je nesl na druhou stranu, nebo už nevím, je to tak dávno.

 Za rok a něco jsem si vzal za manželku Markétu.