Prostitutka v kostele

Když se někdy vracím z našeho krajského města domů, a jedu v dopravní špičce, říkám si, že asi za tu obvyklou hodinu doma nebudu, všechny cesty ucpané jsou. Ale jak se čím dál víc od města vzdaluji, a přibližuji se k naší Šumavě, aut ubývá až zůstanu na silnici sám, žádné auto v dohledu před ani za mnou, často. 

 Ale byly doby, že  čím jsem byl od města dál a blížila se rakouská hranice hustota uživatelů silnice rostla. Podél silnice totiž stávaly v rozestupech sta metrů prostitutky, /asi tak, nikdy jsem to neměřil/ mávajíce na každé rakouské nebo lepčí auto, na odbočkách lesních cest pak stávaly vozidla s Karlovarskou značkou.

 A já se s jednou prostitutko seznámil.

Ale nezastavil jsem ji na silnici, jak mnohé možná hned napadne. seznámil jsem se s ní v kostele. 

V Horním Dvořišti je ten kostel, nádherný gotický kostel se síťovou a hvězdicovou klenbou v kněžišti, štíhlými sloupy, - architektura  Rožumberská se nenechala Přemyslovci ani Lucemburky nikdy moc ovlivnit a ten kostel je  Rožmberský skvost.

 V kostele v Horním Dvořišti jsem asi před dvanácti léty hrál divadelní vánoční scénku o narození Spasitele. Vždycky když to divadlo hrajeme, děláme to tak, že máme část dětských herců stálých, tedy z našeho městečka, a část těch jednoduších rolí pak hrajou lidé místní- tedy z toho místa kde vystupujeme.  

 Tenkrát se ale moc místních nezapojilo, ani moc lidí nepříšlo, vzadu v kostele byly lavice prázdné a jen v úplně poslední lavici, v koutě v šeru se cosi choulilo, zabaleno do divných přikrývek, zpola sedělo, zpola klečelo a kdyby mohly být půlky tři, tak bych napsal že i zpola leželo. A taky plakalo.

 Divadelní scénka skončila, diváci i herci odešli před  kostel do zimní noci a já zůstal ještě uvnitř, spolu s kostelnicí, jsme uklízeli.  Přišla k nám, ta o které jsem psal, že byla v poslední lavici a že to bylo cosi. Nebylo to cosi, bylo to žena, která měla na sobě naházené všelijaké deky nebo co, a to proto, řekl  bych, aby nebylo vidět její oblečení prostitutky. Plakala a z pláče měla červeno zelené tváře zbarvené od šminek. Mluvila rumunsky a trošku německy. V pláči si ukazovala na své bříško, v kterém evidentně už bydlel další človíček. Mluvila zmateně, špatně jsem rozuměl, ale to jsem pochopil, že říkala :" Ich ihn nicht toten... Nezabiju ho, nedám ho je to moje dítě.."A pořád něco o nějakém Nikolovi, že jí ho chce vzít.

 Bylo to málo, co jsem udělal, velmi málo, dal jsem ji adresu a telefon na přátele v Linci, kteří dělají hodně pro nenarozený život, a druhý den jsem jim to zavolal a vysvětlil, i když jsem moc nepředpokládal, že se jim ozve.

 Pak jsem nějakou dobu na cestě do města Budějc koukal, jestli ji někde neuvidím, a neuviděl. Jsem ji na tý silnici.

 Ale pak za rok a něco jsem ji zahlédl. V Praze. V kostele sv. Jiljí. Když byl Pochod pro život. Na pražském Pochodu pro život, s kočárkem v kterém evidentně bydlel jakýsi človíček.

Jenom jsem ji na několik vteřin zahlédl, koukali jsme udiveně na sebe, nevím vlastně jestli mě poznala.

Na Pochod pro život tenkrát chodilo asi tak půl procenta katolíků, a taky jedna doufám, že bývalá prostitutka s evidentně živým a zde zabydleným človíčkem.