Sama proti celé třídě.

Dostal jsem mail, a ze zkušenosti otce, jehož děti si spoustu názorů museli také uhájit proti celé třídě, včetně učitele. potvrzuji, že to tak, jak je níže uvedeno chodí. Je to také  zkušenost, kterou má generace zažila za komunistů a která se už několik let stále více vrací. Je také příznačné, že věřící rodiče dětí, kteří se nezajímají, co se ve škole jejich děti učí, co jim není nápadné, že třeba děti nesmí domu nosit učebnice Rodinné výchovy, nebo Občanské nauky, no, možná to ani neví, neberou situaci vážně.

    e-mail od přítele

 .... když jsme si nedávno vyměnili pár řádek a prohodili nemnoho slov ke kázání P. Piťhy, ani jsem netušil, že se jeho prorocká slova začnou plnit tak rychle. Minulý týden mi naše Anežka na okraj řekla, že na jedné vyučovací hodině budou probírat homosexualitu, homosvazky a adopce stejnopohlavními páry. Mají se prý rozdělit (bez ohledu na názor) na dvě skupiny, přičemž jedna bude pro a druhá proti a bude se diskutovat.

Krátce jsme to probrali a shodli se, že není třeba jít do nějakých vyostřených sporů, pouze je třeba (pokojným způsobem) hájit tradiční rodinu a zejména práva dítěte, ovšem za předpokladu, že se bude diskutovat, nikoli přesvědčovat.

Včera ona vyučovací hodina proběhla. Obě skupiny (protistrany) začali vzrušeně debatovat a vznikla dost nepřehledná situace, neboť vlastně všichni byli zajedno, krom naší Anežky, která se do vzrušené debaty ani nezapojila (podotýkám, že ve třídě je několik věřících studentů). Aby učitel situaci „zpřehlednil“ vyzval zastánce tradiční rodiny, aby přišli před tabuli. Tam však přišla pouze naše Anežka. Vzrušená debata pokračovala avšak v drtivé přesile - naše Anežka (se všemi jejími schopnostmi) se nezmohla na slovo. Nikdo se jí nezastal a jak sama poznamenala: „Bylo to, jako kdyby volali - ukřižuj!“ Když mi to s pláčem volala, byl jsem dost naštvaný, ale zároveň velmi hrdý, že se neschovala do stínu, jako ostatní v předem prohrané bitvě. Učitel chtěl situaci ještě „vylepšit“ a tak se Anežky zeptal, jestli je věřící a když řekla, že ano, poznamenal: „Tak to je jasný.“ Následoval výbuch smíchu celé třídy.

Anežka svým prostým gestem, aniž by se snížila k debatě, která druhou stranu doslova ubíjí argumenty a ke všemu za dozoru „pedagoga,“ se postavila na stranu pravdy, bez vidiny možnosti vést nějakou rozumnou debatu. Je to pro ni bolestná zkušenost, ale velmi cenná a věřím, že v budoucnu přinese zejména pro její život plody. Velmi obdivuji hrdiny předchozích totalitních režimů a využívám každé příležitosti k tomu, abych se o nich něco dozvěděl. Někteří z nich leží hluboko v mém srdci (P. Toufar, Jan Zahradníček, kard. Beran a mnoho dalších). Od včerejšího dne má v této společnosti zvláštní místo i moje dcera. Jistě, mluvím jako otec a její příběh není tak velký (jde o malou školní epizodku), ale v kontrastu s těmi, kteří dnes kolaborují (kněží Halík nebo Petráček,  a mnozí další), je její odvaha jít proti proudu příkladná.

Myslel jsem si, že právo dítěte na maminku a tatínka a jejich společný život ve stabilním prostředí, je jistý (ochrany hodný) POKLAD, který je rozpoznatelný pouhým přirozeným intelektem, bez nutnosti patřit k nějaké církvi. Zdá se však, že žijeme ve společnosti, která většinově už tento názor nesdílí a z nějakého důvodu se k tomuto proudu přidávají i někteří duchovní. Děkujme proto Bohu za „každého Piťhu,“ který má odvahu pojmenovat věci pravým jménem. Nová totalita je zde! Není to však nic nového. Tentokrát však udeřila v mé rodin