co řeklo to děvče pamětníkovi studentské demonstrace 17.listopadu

Téměř před třiceti lety, několik dní po 17. listopadu, kdy bylo jasné, že starý komunismus padne, jsem říkal svému kamarádovi: "Václave, je ti jasné, že až budeme starý páprdové, budeme jezdit po školách a vyprávět o tom, jak jsme byli 17. listopadu zmlácený?" Dělali jsme si z toho prču, neboť jsme byli zvyklí, jak k nám na komunistické školy chodili pamětníci různých bolševických stávek, povstání, znárodňování, zásahům proti narušitelům, nebo třeba jak rušili dezinformační rádia - /tenkrát se říkalo štvavé vysílačky/,  a tak podobně a vyprávěli...a  nám to připadalo srandovní, že třeba jednou budeme jako oni začínat slovy: "No ono není dohromady o čem povídat...."

 Nevím jak můj kamarád Václav, ale mě to dostihlo 30 let poté. Jezdím teď po jihočeských  školách a vyprávím . Vyprávím, co si pamatuji o životě za socialismu, o organizacích, které i v té době dokázali být svobodné, jako třeba podzemní skautské oddíly, o zakázaných protikomunistických demonstracích a samozřejmě i o demonstraci  v pátek 17. listopadu 1989. 

 To vyprávění trvá asi hodinu a druhou hodinu se pak mluví o současné politické situaci. A já jsem rád, že děti i učitelé brzy poznají, že nejsem žádný tzv. sluníčkář, když řeknu, že jsme se tenkrát nechali mlátit a nechali máčet ledovou vodou z vodních děl, nechali vyhazovat ze škol, mimo jiné proto, že jsme chtěli svobodné volby. Dnešní uzurpátoři památky 17.listopadu naopak protestují proti výsledkům svobodných voleb. Během povídání přijde řeč na různé věci, ale já vlastně všechno toto píšu proto, že mě zaujala slova jedné dívky z deváté třídy Zš malého města na českokrumlovsku. Řekla asi toto: "My tady u nás na venkově, myslím máme zdravější hlavy než lidé ve velkých městech. My tady známe své sousedy, musíme je znát, my si nemůžeme si vybrat s kým se budeme znát, protože s nimi tu zkrátka žijeme. A ty své sousedy  známe i s jejich názory. A ty názory jsou nejrůznější. Má máma hraje ochotnické divadlo s protitemelínskou aktivistkou, táta je v dobrovolných hasičích s komunistou, zelinář je volič Babiše, autoopravář volič Pirátů. A tak tu všichni dohromady musíme žít, řešit společné problémy, znát se a mít se tak nějak rádi. Ale lidi třeba  v Praze, často neznají své sousedy, nepotřebují je znát, vyberou si z miliónu lidí ty, kteří jsou jim názorově blízcí. Málokdy poznají člověka se cela jinými názory , a pak jim připadá, že přece všichni, mají názor stejný jako oni a jak pak ten Babiš mohl tedy vyhrát? Diví se:" To řeklo to asi patnáctileté dítě z jedné skoro venkovské školy.

 Ale to bych chtěl vědět, co nyní dělá můj kamarád Václav co jsem mu byl několik měsíců před Listopadem za kmotra. Byli jsme tenkrát na té Národní mezi posledními.