Moje vzpomínky na 17.listopad

"Slyšel jsi o tom, že v pátek 17. listopadu je povolená demonstrace?" Říkal mi před dvacetičtyřmi léty do telefonu kamarád Václav, " Jo, slyšel jsem o tom" odpovídám, "prej na Albertově, jako že k výročí pohřbu Jana Opletala" Divný pocit, od první demonstrace, na který jsem byl v prosinci roku 1987, na které nás bylo pár desítek, po velké demonstraci v srpnu a v říjnu v osmdesátýmosmým a devátým a demonstrace v Palachovým týdnu a další malé i velké, ve Stromovce i na Hradčanském náměstí první, kterou organizují studenti, tam musím bejt, něco je ve vzduchu.

 Byl to nádherný pocit, plný Albertov, spousta známých, hodně odvážných transparentů, proslovy studentů i profesorů. Zapůsobil na mě zvláště proslov jednoho pamětníka Opletalova pohřbu, který končil slovy :"Opletal měl odvahu". Když potom shromáždění skončilo a mělo se jít na Vyšehrad, někteří začli skandovat:"Na Václavák !" Tento stařičký pán zvolal:"Na Vyšehrad a pak na Václavák ! A nezapomeňte, že Opletal měl odvahu !" Toho se všichni chytli a dav se skandováním začal domlouvat:"Z Vyšehradu na Václavák!!" Tímto skandováním jsme se domlouvali celou dobu průvodu, třeba na Vyšehradě někdo zvolal :"Kudy půjdem ?"Lidé v jeho okolí to začali skandovat a přidávali se další :!Ku-dy půj-dem?" Postupně se zesilovala odpověď, jak se přidávali další :"Po mostě toho vraha! Po mos-tě to-ho vra-ha!!" /Byl myšlen Nuselský most, který se v té době jmenoval Most Klementa Gotwalda/ A znova zněla zesilující se odpověď :"Most je zav-ře-ný !Most je zav-ře-ný!" Šli jsme tedy dolu k nábřeží a v oknech okolních domů se rozsvěcely svíčky, staré babičky nám z oken mávaly, maminky, které držely v náručí malé děti taky, na nábřeží s davem zablokovaných tramvajích vyskakovali lidé přímo do davu a my jsme každého takového, kdo se k nám přidal vítali potleskem a skandováním :"Pojďte s námi!" A když jsme šli kolem oken hospod a restaurací, volali jsme :"Pojďte s námi!" Ze všech těch skandovaných hesel, které jsou všeobecně známé, na mě nejsilněji zapůsobilo "Opletal měl odvahu" ,kterým na Albertově zakončil svůj projev stařičký pamětník nacistického teroru. Když se člověk podíval v pravo do souběžně vedoucích ulic s nábřežím, bylo možné zahlédnout kordón policejních Antonů a dalších vozů a mnoho policajtů, jak jdou a jedou souběžně s námi, byl to trochu zlověstný pohled, ale my jsme byli v eufórii, připadalo nám, že je nás strašně moc, jako nikdy na žádné předtím demonstraci, jen občas, když mi někdo známý řekl :"Hele, já radši jdu domu, to nemůže dopadnout dobře." Se ve mě objevila otázka, jak si vlastně myslím, že to dopadne, přece jako vždycky násilným rozehnáním.

 Jak to dopadlo, je všeobecně známo, na Národní třídě, kdy jsme byli stlačeni tělo na tělo, jsem si říkal, kde všichni jsou, vždyť ještě na nábřeží nás bylo tolik a teď se vejdem od Reduty ke Spálence. Dodnes mi je to záhadou, buď jsme na tom nábřeží byli roztažený, nebo hodně lidí odešlo, nejspíš obojí. 

 Spráskanej jsem moc nebyl, sebral mě jeden policajt, kterej si pro mě přišel do davu, když jsem na něj řval, ať nemlátí jednu holku. Holku nechal a přišel si pro mě. Dostal jsem pár ran a odvezli mě za roh do CPZ. V noci mě pustili a já šel domu za ustaranýma rodičema, který už od mých kamarádů věděli, že mě sebrali a že to tetokrát bylo fakt drsný. 

 Ráno vyšlo v novinách, jako obvykle, že pár výtržníků a vandalů chtělo narušit pořádek, bla, bla, bla. Odpoledne jsem jel za svou dívkou do nemocnice, ta dívka se později stala mou ženou. /Mimochodem, poprvé jsem ji viděl před arcibiskupským paláci při jiném nepovoleném shromáždění/ Když jsem se vracel tramvají, před Václavákem řidič hlásil, že Václavák objíždí. To jsem začal něco tušit, vyběhl jsem z tramvaje a běžel na Václavák. Ten byl už z půlky plný lidí. Konec komunismu v Čechách začal. To jsem si tenkrát myslel.

 Ten den jsem v metru potkal kluka s dlouhou trikolórou, povídám mu jestli nemá ještě kus, vytáhl pohotově nůžky, a kousek mi odstřihl, v tom se začalo půl vagónu hlásit, že chce také. Druhý den odpoledne bylo na Václaváku ještě víc lidí a z balkónu  redakce Lidové Demokracie na nás volali, ať si zítra koupíme jejich noviny. Ohromný průvod se pokusil projít přes most u Národního divadla, tam byl ale zastaven, na mě tam najednou padla tak strašná únava ,a tak jsem vešel do kostela sv. Voršili, uvítala mě tam píseň V zemi věrných Čechů a z ní slova: ..nikdy nezahyne národ věrných Čechů, dokud bude bratr bratru odpouštět.."

 Dneska tu píseň budu hrát.

Svobody jsem si užil jen chvíli - půl roku na to jsme měli svatbu..