Stará cesta k porodu

Před dvaadvaceti léty, kdy někteří signálníci byli ještě na houbách, tak v té době ,kdy ještě nebyly mobily, jsem dostal  zprávu z naší okresní porodnice, že pravděpodobně dnes večer se nám narodí miminko. V té době, jezdil do okresního Českého Krumlova jen jeden autobus denně-v sobotu a sobota právě byla a ten autobus byl ranní a  byl pryč. V tu dobu jsem neměl ani auto ani řidičák, ale měl jsem horské kolo,  měl jsem mladický elán a také jsem měl o třicet kilo méně. 

 Tedy, na nic jsem nečekal, sedl na kolo a vyrazil do 35km vzdáleného Českého Krumlova. Jel jsem sice zkratkou přes kopce. Nejprve kousek proti proudu Vltavy, až  tam, kde se Vltava prudce lomí k Čertově stěně. Od tamtud začalo  stoupání z vltavského údolí  směrem k Malšínu.  Malšín je malá vesnička s kostelem ,v kterém jsem tenkrát začínal jako varhaník a od toho kostela jsou často vidět Alpy.

Za lesem na mě vykoukla z levé strany má oblíbená hora Lůč. Je to taková dosti tajemná hora, tyčí se naproti Čertově stěně a z každé strany vypadá jinak, její sedlo pak přechází v kopec Kramolín, na němž je dnes velký lyžařský areál, v té době tam byly jen dvě sjezdovky s kotvama. Pak dál po mé levé straně se objevil špičatý kopec na jehož vrcholku stojí kaple Sedmibolestné.

Když jsem došlapal na křižovatkou pod Malšínem, kde je osada Větrná, mohl jsem se ohlédnout a vidět hory na hranicích s Rakouskem, Vyklestilku, se svýma loukama, Martínkovský vrch, pod nímž je kaple Panny Marie, za ním tři vrcholy  Valdavy, trochu vpravo Hvězdnou a úplně vzadu Sternstein. Ale já se neohlédl, neboť jsem neměl pomyšlení na překrásná Šumavská panoramata, neboť jsem jel za svou milou, které nastávaly těžké chvilky a u které jsem chtěl být. 

Začalo zase velké a dlouhé klesání k potoku Braná, podle nějž jsem bez šlápnutí do pedálů dojel až k Vltavě. Vltava při našem setkání měla na svých vlnách o sedm kilometrů víc, tedy jako že  zkratka se vyplatila. V té době už bylo po maturitách a řeka byla plná vodáků, mávali na mě, když jsem po silnici vedle řeky uháněl vstříc velkému okamžiku. 

 Do Krumlova jsem dojel odpoledne, kolo jsem opřel o primářovo auto a schody porodnice jsem vyběhl po dvou. 

V té době otec u porodu ještě nebyl tak častý jev ,a tak jsem tam trochu působil zmatek. 

 O nezapomenutelných chvílích s moji Markétou od odpoledne do chvilky před půlnocí, kdy se nám narodila Anička nic psát nebudu. 

 V půl druhý v noci, když Markéta usnula jsem se vydal na zpáteční cestu, začalo pršet a do toho mi upadla u kola jedna šlapka. Vypadal jsem asi legračně - zmoklý, jednou nohou šlapající, druhou se odrážející noční jezdec.  Nějaký podnapilý vodák, z každé strany objímající jedno děvče na mě cosi volal, a já mu odpověděl radostným a rozčílením do fistule přeskakujícím hlasem :" Já mám holku člověče". "No a co" odpověděl, a podíval se na své slečny klátící se po jeho bocích, "Já mám dvě a nešílím" Pak přidával ještě nějaké průpovídky, ale ty se za mnou ztrácely ve tmě. 

U porodu jsem byl ještě čtyřikrát, není troufalé si myslet, že jsem spoluroditel?

?

 Ten den si pamatuji i po dvaadvaceti letech dobře, a ten den se mi připomněl, když tomu dítěti, se téměř přesně na den, po těch dvacetidvou letech narodil malý Vojtěch.

Tím tedy chci oznámit, že sem děd.  

A jestli tomu nevěříte, tak mám důkaz a druhá fotka je právě že z tý doby, co se narodila dcerka.